Moje hlava mi může říkat, že už jsem dál.
Že už jsem si věci vyřešila.
Že znám už všechny racionální důvody, proč se věci staly tak, jak se staly a že se (určitě některé) už zpátky nevrátí.
Že už přece po pár měsících se mnou mnoho nedělá, když na něho/ni myslím.
Že se klidně už po pár týdnech můžu procházet po místech, kde jsem s ním/ní chodila, když už v mém životě není.
Že když se budu setkávat s druhými, že moje osamocení zmizí.
Že když se budu snažit soustředit se na běžné věci, tak nebudu padat do smutku.
Ale dle mých zkušeností to tak není.
Zjišťuji, že moje tělo má paměť. Že když je v něm zapsáno, že tady na tom místě mi bylo dobře, protože jsem tam prožila hezké chvíle, a teď je tam už prožívat stejným způsobem nebudu, tak mi to dá pěkně najevo.
A hlava mi může říkat, co chce.

Nenabádám, abychom se my, kteří procházíme nějakým rozchodem, odchodem někoho blízkého, ztrátou jakéhokoli druhu, měli utápět ve smutku a padat do role oběti! Vůbec ne! Dělejme věci, které nás rozptylují, vytahují nás nad hladinu, odvádějí pozornost od neprospěšných myšlenek.
Ale také si nemyslím, že je na místě se bičovat za to, že na svého blízkého více či méně často myslíme, že nám chybí, že bychom chtěli možná i vrátit čas zpátky, že jsem to ještě nepřekonali. Neubližujme si ještě více tím, že si budeme nadávat, klást na sebe nároky, říkat si, že už bychom měli být dál, než momentálně jsme např. srovnáváním typu: kámoška se s podobnou situací vyrovnala tuhle o dost rychleji než já teď! Už by to mělo být tedy za mnou!
Ale moje zranění má jistojistě úplně jinou hloubku a bude i velmi odlišné od toho, co prožila moje kamarádka. I zranění jsou originál. Je třeba dát svému emocionálnímu, ale i tomu fyzickému tělu, čas na zahojení. Nespěchat na něj. Nespěchat na sebe. Být k sobě laskaví – pečovat o sebe, ještě více si neubližovat.

Jsem si jistá, že moje tělo mi samo řekne, kdy je už i ono se ztrátou vyrovnané, že je vyléčené.
Do té doby se se mi bude při vzpomínkách stahovat žaludek ať dělám, co dělám.

Pokud je současnost pro vás opravdu obtížná, běžte, prosím, za odborníkem!
Kašlete na kecy typu: prosím Tě, terapeut je na dvě věci. Jdi si zacvičit nebo na výlet, zryj zahradu, odházej sníh a bude dobře. Ať si to dělá ten, kdo si myslí, že mu to pomůže! Nikdo netuší, jak hluboké zranění jste utrpěli a už vůbec nemůže vědět, jaká léčba je pro vás ta pravá a jak dlouho vám bude trvat se z traumatu vyléčit. Jen vy se znáte nejlépe! Jen vy opravdově slyšíte své tělo. A terapeut není od toho, aby vám řekl co dělat, ale aby s vámi právě pro vás tu nejlepší metodu léčení našel. Když nebudete mít při sezení tenhle pocit (tedy alespoň většinově), hledejte jiného lékaře duše.

Moje zkušenost je taková, že mít průvodce skrz těžké časy je k nezaplacení!
Kámoška či kámoš jsou fajn, ale profesionál je profesionál.

Vše je v pořádku tak, jak je to teď.

S láskou