Nemám ráda boj. Jsem pacifista.
My lidé nebojujeme jen ve vojenských operacích, ale třeba i o život, za lidská práva, proti rasismu, proti drogám, proti uprchlíkům, za lepší zítřky i za potlačení hladu ve světě.
Když s něčím nebo s někým bojuji, nikdy opravdu nevyhraji. Ale nevyhraje ani soupeř. Když se bojuje, létají rány, nebo třeba slova, která jsou jako meče, které zraňují. A některé rány je těžké (ne-li nemožné) zahojit. A válka se neptá, kdo je dobrý a kdo ne. Zranění jsou na obou stranách.
Nesedí mi ani spojení “duchovní boj”. Boj na zemi proti ďáblu či jiné entitě, která nás svádí k nepřístojnostem a hříchu. I naše mysl je pro některé duchovní bojiště, na kterém je nutné odhalit strategii nepřítele, vzepřít se mu a vyjít z bitvy jako vítězové.
Jistě že jsou situace, kdy je potřeba se vzepřít. A i já jsem je na vlastní kůži zažila. Byla jsem jak v ohrožení života, tak mi i bylo tak špatně, že jsem padala na samé psychické dno. V obou případech jsem ze situace odešla. Nevracela jsem rány (ani fyzické, ani mentální). Nereagovala jsem na útok bojem. A zareagovala bych tak stejně. Jistě bránit se je užitečné, ale i obrana má, podle mého, své meze: nenechat se zatáhnout do boje je pro boj samotný.
Moje vidění světa je teď takové, že všechny boje vychází z nutkavých potřeb našeho ega.
Z potřeb být výš, být lepší než druzí, mít větší vliv, území, mít nad někým navrch, někoho ovládat, zajistit, aby nikdo neměl víc, než já, zvítězit, cítit se silnější, mít větší prestiž, zařídit věci tak, aby se nás lidé báli… Některé “nutnosti” chamtivého ega jsou očividné, jiné jsou zastřené, jakoby překryté a někdy až tak neznatelné, že je těžké je rozeznat.
(Opět) plně souhlasím, tentokrát s čínským vojenským generálem Sun Tzu, který řekl, že když poznáme sami sebe, vyhrajeme všechny bitvy.
Jak boje cítíte vy? Jste pacifisté, jako já, nebo berete boj jako přirozenou součást našich životů?
Pokud už bojovat nechcete, ale nevíte, kde s pacifismem začít, zarezervujte si zde konzultaci zdarma, a společně vaši cestu najdeme.
🌹